Návrat na hlavní stranu

Devět století dějin Telče

V neděli 15. srpna 1999 si město Telč připomnělo uspořádáním velkolepé slavnosti devět století od svých údajných počátků. Ty měly podle barokní legendy, zaznamenané na sklonku 18. století zdejším úředníkem a dějepiscem Janem Pavlem Bílkem sahat do poloviny srpna 1099, kdy moravský markrabě Otta II. založil jako výraz vděčnosti za vítězství v souboji s knížetem Břetislavem kapli Panny Marie na dnešním telčském předměstí Staré Město. Tato legenda dala podnět k oslavám počátků Telče již v letech 1799 a 1899.

Podle současného stavu poznatků sahají skutečné počátky dějin Telče do přelomu 12. a 13. století, kdy se na území dnešního města nalézala slovanská osada, situovaná u brodu přes Telčský potok. Na vyvýšenině nad ní měl místo zeměpanský dvorec, jemuž vévodil románský kostel s věží. V průběhu 13. věku se osídlení dále rozvíjelo a rozšířilo se i na území dnešního Náměstí Zachariáše z Hradce a staroměstského předměstí. V květnu 1339 přešla celá lokalita z majetku českého krále Jana Lucemburského do rukou jihočeského šlechtice Oldřicha III. z Hradce. Právě uvedená změna se ukázala být významným impulsem dalšího rozvoje Telče. Ta se krátce poté, v polovině padesátých let 14. století právně konstituovala a stala se městem.

Vznik města Telče se neobešel bez změn ve stávajícím urbanismu. Nové vrchnosti přestal vyhovovat zastaralý dvorec a proto si v severním rohu městské zástavby začala budovat gotický hrad. V jeho bezprostřední blízkosti vznikl mezi léty 1360-1370 nový farní chrám sv. Jakuba. Současně s tím byl postaven nový systém opevnění, sestávající z kamenných hradeb, dvou bran a soustavy navzájem propojených rybníků, obepínající a vymezující celé město. Pod hladinou rybníků zanikla původní slovanská osada, ostatní obydlí vně hradeb vytvořila základ pro budoucí telčská předměstí. Městské jádro (vnitřní město) se od této doby nacházelo uvnitř pevných hradeb. Na jeho území začaly vznikat první stavby, obklopující protáhlé tržiště, dnešní Náměstí Zachariáše z Hradce. Gotický tvar města je dodnes patrný a i přes řadu zásahů se jeho podoba výrazněji neproměnila. Představuje mimořádně cenný doklad gotického městského urbanismu ze sklonku 14. století.

Dynamický rozvoj Telče však roku 1386 zbrzdil požár, jemuž padl za oběť farní chrám s farou a další téměř tři desítky domů. Jeho následky sice přiměly hradeckou vrchnost k vydání prvního privilegia městu, ale ani počátek 15. století se svými hospodářskými, sociálními a náboženskými rozpory do města klid nepřinesl. Během tažení Jana Hvězdy z Vícemilic na podzim 1423 i za sporů telčských pánů s okolními šlechtici byly zřejmě některé stavby poškozeny. Přesto se Telč v listopadu 1437 stala kulisou pro pobyt císaře Zikmunda Lucemburského. Teprve polovina 15. století znamenala první uklidnění. Upravoval se panský hrad a rozsáhlých úprav se dočkal také svatojakubský farní chrám.

O konsolidaci poměrů se ve druhé polovině 15. věku zasloužil až Jindřich IV. z Hradce, významný přestavitel jagellonské doby, podnikavý šlechtic a mecenáš pozdně gotického umění. Zejména jeho zásluhou je pozdně gotické umění v Telči přítomno na mnoha místech. Nejednalo se pouze o přestavby panského hradu, ale i církevních staveb, především kostela sv. Ducha, tvořícího kdysi jádro zeměpanského dvorce. K památkám uvedeného slohu se řadí i výzdoba stěn farního kostela sv. Jakuba či boží muka na hrázi Ulického rybníka, jejich stopy jsou patrné také ve staroměstské svatyni Matky Boží nebo na některých městských domech. Město se za jeho správy stalo centrem obchodu a získalo i další privilegia. Pozdně gotické období ukončil v Telči opět požár, který její vnitřní část postihl roku 1530.

Přestože k přestavbám měšťanských domů docházelo mezi léty 1535-1555, zásadní impuls přinesl do města jeho nový majitel Zachariáš z Hradce (1527-1589). Telč i s přilehlým panstvím získal od svého staršího bratra Jáchyma rodovou úmluvou v září 1550. Jako významný moravský aristokrat a představitel předního panského rodu brzy poté podnikl cestu do severní Itálie, odkud si přivezl zálibu v renesanční architektuře. V jejím duchu nechal radikálně přestavět a zvětšit své zámecké sídlo, které se tak stalo jedním z největších skvostů renesanční architektury v českých zemích. Dojem z intaktně dochované podoby zámku s arkádovým nádvořím a renesanční zahradou umocňuje unikátní vybavení interiérů. Stavitelé a umělci pracující na úpravách zámeckého sídla se podíleli i na proměně podoby města. Kromě domácích mistrů se mezi nimi uplatnili také Italové. Do dnešních dnů si renesanční tvář uchovala řada domů stojících na náměstí, které získaly podloubí a novou podobu štítů. Společně s nejvíce obydleným vnitřním městem, tvořeným domy okolo náměstí a v jediné uličce u hradeb, stály před jeho hradbami tři předměstí - Podolí, Štěpnice a Staré Město. Mezi jejich obyvateli měli místo zástupci asi dvaceti řemesel. Rozvoji obchodu napomáhalo konání týdenních i čtyř výročních trhů. Telč se v této době stala i sídlem děkanství, zaujímajícího velkou část jihozápadní Moravy. Kromě samotné Telče stál Zachariáš z Hradce i u renesančních přestaveb nedalekých Slavonic či loveckého zámečku Roštejn, jeho úsilí se promítlo i do podoby krajiny, obohacené novými rybníky a hospodářskými stavbami. V renesanční době se tak na území jihozápadní Moravy rozvinul prosperující organismus telčského panství, jemuž vévodila Telč s jedinečným komplexem panského sídla a přilehlého poddanského města, který si svou okouzlující atmosféru uchoval až do naší přítomnosti.

Po vymření rodu pánů z Hradce se majiteli města a panství Telč stali Slavatové z Chlumu a Košumberka. V jejich čele stál Vilém Slavata, který jako významný stoupenec Habsburků pomohl městu přečkat útrapy třicetileté války bez větších ztrát. Roku 1650 vymohl na císaři Ferdinandu III. nový znak pro Telč, který se používá dodnes. Ze slavatovského rodu se do dějin Telče nejvíce zapsala manželka Vilémova syna Jáchyma Oldřicha Františka, rozená hraběnka z Meggau, mimořádná mecenáška raně barokního umění. Po úmrtí manžela zastávala v letech 1648-1657 úřad hofmistryně budoucího českého krále a císaře Leopolda I. V květnu 1651 založila Františka v Telči jezuitskou kolej, k níž brzy přibyl řádový kostel Jména Ježíš a konvikt sv. Andělů pro hudebně nadané žáky, později také školní budova a nakonec i zahrada s letním refektářem. Sama Františka sem ještě za svého života přinesla ostatky sv. Markéty, která se stala patronkou města a na jejíž svátek se pořádaly barokní slavnosti. Uvnitř hradeb, v bezprostřední blízkosti zámeckého sídla a farního chrámu tak vznikl rozsáhlý komplex řádových staveb, který představuje cenný doklad raně barokního umění v českých zemích. Jezuité stáli od této doby v popředí náboženského i kulturního života města. Za jejich působení nastal i rozvoj vzdělanosti - kromě jezuitského gymnázia a přípravy misionářů se jednalo také o astronomická pozorování, prováděná z průčelí řádového kostela. V řádové koleji měla místo i lékárna.

V období let 1651-1773, kdy bylo tovaryšstvo Ježíšovo s Telčí spjato, náleželo společně s vrchností a některými měšťany k významným podporovatelům výtvarného umění. Ještě ve druhé polovině 17. věku došlo k úpravám kostela Matky Boží na Starém Městě, k vybudování kaple sv. Karla za Telčí poblíž Vanova a postavení hřbitovní kaple sv. Anny, u niž bylo založeno nové městské pohřebiště. Interiéry uvedených prostor byly rovněž vybaveny a vyzdobeny v duchu barokní doby. Kromě historického jádra je možné památky uvedené epochy nalézt i v dalších částech města a jeho okolí. K nejvydařenějším dílům náleží barokní poutní cesta Na Dlážkách, která okolo poloviny 18. věku spojila centrum města se staroměstským předměstím s kostelem Matky Boží. V baroku doznala konečné podoby řada průčelí měšťanských domů a prostor města zaplnilo několik cenných sochařských děl.

Ve vrcholně barokní době, v Telči představované první polovinou 18. století, se k mecenášům umění přiřadilo několik zámožných měšťanů. Z odkazu Zuzany Hodové vznikl na náměstí v centru města mariánský sloup, vybudovaný ve druhém desetiletí 18. věku. Telčský měšťan Ondřej Hanusík nechal ze svých prostředků zbudovat kapli Panny Marie na Štěpnici, sousoší sv. Rodiny pod Horní branou a chodbu do farního kostela sv. Jakuba. I jejich zásluhou se právě v této době dotvořila podoba městského jádra a jednotlivá předměstí získala své nové dominanty.

Od sklonku 17. věku Telč náležela do vlastnictví nových majitelů. Poté, co poslední žijící mužský potomek Slavatů a významný člen řádu karmelitánů, Jan Karel Jáchym, odmítl převzít rodové dědictví, získal město rod Lichtensteinů-Kastelkornů. Jejich nejvýznamnějším představitelem byl hrabě František Antonín, budovatel kostela sv. Jana Nepomuckého a kaple sv. Vojtěcha u Telče. V šedesátých letech 18. století poté Telč získali Podstatští z Lichtensteina, v jejichž rukou zůstala až do roku 1945. Zásluhou Aloise Arnošta a jeho syna Leopolda I. došlo na panství i ve městě k prosazení správních a hospodářských reforem. Kromě vrchnosti se tu uplatnili i němečtí židovští podnikatelé, kteří v Telči od počátku 19. století až do jeho šedesátých let provozovali továrnu na sukna. Její činnost dodnes připomíná zámeček majitelů, tzv. Lannerova vila, i Parní mlýn u Staroměstského rybníka.

Již od sklonku 18. věku se Telč orientovala na rozvoj školství. Dopomohla jí k tomu tradice středověké školy i jezuitského gymnázia, zájem Leopolda I. o vzdělání panských úředníků a kulturní orientace jeho syna Leopolda II. "dvorního hraběte hudby”, za jehož působení se telčský zámek stal kulturním centrem širokého okolí. O zřízení školy s českým vyučovacím jazykem usilovali rovněž telčští obrozenci. Jejich úsilí došlo naplnění roku 1871, kdy došlo v Telči ke zřízení české vyšší zemské reálky, první na Moravě. Rozvoj školství a občanského života vedl k zakládání mnoha spolků, které si kladli za cíl podporu vzdělanosti, tělovýchovy, životního prostředí i hospodářství. Významnou roli mezi nimi hrála Národní jednota pro jihozápadní Moravu.

Druhá polovina 19. století dala v Telči vyniknout řadě pozoruhodných osobností, které se zasloužily o rozvoj kultury, vzdělání a společenského života. Tento trend však nebyl podporován rozmachem průmyslu, na čemž se podílelo chybějící vlakové spojení. První vlaky do Telče přijely roku 1898.

Přesto i na sklonku 19. a v prvních desetiletích 20. století vyrostly na území města pozoruhodné stavby, které dodnes upoutají naši pozornost. Na ploše podolského předměstí byla ještě na konci 19. věku postavena budova reálky, nesoucí původně znaky historizujících slohů. Na ploše vedle ní vznikla ve dvacátých letech 20. století stavba sokolovny, nesoucí znaky meziválečné moderny a ozdobená monumentálním figurálním sgrafitem. Ve stejném období byl také zbudován Katolický dům. Zvětšoval se samozřejmě i počet obytných domů. Ve dvacátých a třicátých letech začala Telč žít cestovním ruchem.

Na bohatý historický, umělecký a architektonický odkaz se snažila navázat i socialistická správa. Svou pozornost zaměřila především na historické jádro Telče, tedy zámek a domy obklopující náměstí. Roku 1970 prohlásilo Ministerstvo kultury toto území za Městskou památkovou rezervaci. Opravované památky měly dopomoci rozvoji cestovního ruchu, staly se však i námětem či kulisou řady výtvarných, literárních a filmových děl.

Snaha uchovat svěřené dědictví a podpořit rozvoj cestovního ruchu patří k prioritám i v nejnovější době. Tyto aktivity podpořilo roku 1992 zařazení Telče na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. O tři roky později byl Státní zámek prohlášen Národní kulturní památkou a telčské předměstí Staré Město, unikátní celek lidové architektury sklonku 18. a 19. století s barokním komplexem kostela Matky Boží, špitálu a kaple sv. Rocha, se v témže roce stalo památkovou zónou.

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.telc-etc.cz

Typ záznamu: Historie (archivní dokument)
AKTUALIZACE: uživatel č. 685 org. 56, 19.08.2004 v 08:53 hodin

Copyright 1994-2019 © Luděk Šorm