Návrat na hlavní stranu

Etnografický region Haná

Zeměpisné vymezení:
V desátém díle Ottova slovníku naučného z roku 1896 se o Hané a Hanácích můžeme dočíst:

"Haná, rovina moravská v širším slova smyslu prostírající se od Bludova na sever až k Napajedlům na jih.. V užším slova smyslu je to rovina rozkládající se mezi Vyškovem, Prostějovem, Litovlí, Šternberkem, Lipníkem, Holešovem, Napajedly a Zdounkami. Rovina tato, jež je proslavena svou úrodností a bodrým lidem, sluje tak dle říčky Hané. Od Napajedel až po Litovel, od Vyškova až po Lipník usazeni jsou v požehnané krajině Hanáci. Země jejich protéká řekou Moravou, vyznamenává se zvláštní úrodností a plodností. Vesnice hanácké jsou obrazem utěšeného blahobytu. Obyvatelé jsou zrostu ztepilého, krásného a silného."


Historicko-národopisné vymezení:
Haná je jednou z nejstarší a nejdříve tímto jménem uváděnou oblastí na Moravě. V historické a topografické literatuře je to vlastně nejstarší označení určitého národnostního celku.

Do 16. století Haná ještě nedorostla takového krajového významu, aby zvlášť nápadně vystupovala v moravském místopisu. Jen příjmení Hanák, dosti hojně se vyskytující v urbářích 16. století, dává tušit existenci tohoto kraje.

Zdá se, že teprve období baroka objevilo Hanáky a jejich kraj. Přímé pojmenování Hané se objevuje například na Komenského mapě Moravy z roku 1627, kde území od Vyškova k Olomouci je označeno velkými písmeny NA HANÉ.

V údajích o Hané, její rozloze a sídlech, je patrno od prvních zpráv až do konce 19. století rozšiřování jejího teritoria, a to nejen vlastní Hané, ale i území okrajových (Malá Haná, Záhoří). V tomto Hanáci, jak svým počtem tak i množstvím sídel, daleko předčili ostatní moravské regiony.

Hanou lze charakterizovat jako význačnou národopisnou oblast s bohatou lidovou kulturou starobylých rysů a s neméně bohatým a významným písňovým, hudebním a tanečním folklorem a zvykoslovím.

Zvláštní zmínku zasluhuje i hanácké nářečí, jehož oblast výrazně přesahuje vlastní Hanou. Určující jazykové znaky tohoto nářečí tak najdeme i na Zábřežsku, Drahanské vysočině, Brněnsku, Záhoří a jinde.


Lidová architektura:
Z geografického, kulturního a architektonického hlediska je Haná součástí rozsáhlé oblasti, jejímž jádrem byla dávná Panonie, pro kterou byl charakteristickou stavbou hliněný dům.

Typickým znakem hliněného domu v hanáckém regionu je mohutný žudr - jednopatrový přístavek čtvercového půdorysu vystupující asi 5 metrů před průčelí do návsi. V přízemí žudru byla prostorná předsíň s lavicemi k sezení podél stěny, v patře sýpka s malými okny. Výška žudru dosahovala výšky obytného stavení. Ještě v první polovině 19. století nebylo na severní Hané téměř gruntu bez žudru. Ve druhé polovině 19. století se však začaly stavět rozsáhlejší sýpky nad celým stavením a žudry, které se tak staly zbytečnými, byly postupně bourány.

Obytný dům a jeho přístavby se stavěly vesměs z hlíny, jen jizba bývala ze tří stran dřevěná, srubová, obalená hlínou. Střecha byla kryta slámovými došky. Koncem 19. století se tyto stavby postupně začaly nahrazovat novostavbami z pálených cihel.


Lidový oděv a kroj:
Z hanáckého kroje cítíme širou, klidnou rovinu, vlnící se lány obilí dozrávajícího pod žhavými paprsky slunce i temnost lesů na úpatí hor, lemující tento kraj.

Hanácký kroj se vyvíjel po staletí a každé významnější období na něm zanechalo své charakteristické stopy: renesance okruží a vyduté rukávce, rokoko široké sukně a hluboce vystřižené kordulky, empír vysoké pásání. Přes všechny tyto vlivy však zůstal jeho ráz veskrze barokní. Jednotlivé změny nepronikaly na celé Hané stejně rychle a stejně tak se všude neujaly. Proto je hanácký kroj značně mnohotvárný.

S příchodem manufaktur a textilního průmyslu koncem 19. století odkládá se kroj a nejprve muži, později i ženy, oblékají městský šat. S příchodem 20. století se kroj obléká už jen ke slavnostním příležitostem.


Lidová píseň a muziky:
Už více než před sto lety odkládali obyvatelé hanáckého venkova lidové kroje a upouštěli od starobylých zvyků. Souběžně s tím ubývalo i lidových písní, které tak výstižně dovedly vyjádřit náladu zpěváka a sílilo přesvědčení, že Hanáci jsou nezpěvní.

Když v roce 1929 nastoupil místo na prostějovské radnici JUDr. Jan Poláček - rodák ze Strážnice, muzikant a sběratel slováckých lidových písní - ocitl se najednou v prostředí, kde jen zřídka bylo slyšet lidovou píseň. O tom, že i na Hané si lidé zpívali při práci, zábavě i při všech významných událostech, byl však Poláček přesvědčen a nijak se tím netajil. Aby toto své tvrzení dokázal, začal usilovně hledat mezi nejstaršími obyvateli Prostějovska ty, kteří si pamatovali, jak se na hanácké vesnici žilo ve dnech všedních i svátečních a jak se život Hanáků odrážel i v lidové písni.

Za deset let své sběratelské činnosti na Prostějovsku zaznamenal na 1500 hanáckých lidových písní, z nichž více než 800 vydal ve dvoudílné sbírce Lidové písně z Hané , které dnes představují jeden z nejvzácnějších kulturních pokladů tohoto národopisného regionu.

Dle doložených písemných zpráv z poloviny 18. století hrála hanácká lidová muzika v nástrojovém obsazení s převahou smyčců, a to většinou dvoje housle, basa a cimbál, později doplněna o klarinet (píšťalu) a flétnu. Od poloviny 19. století se do většiny moravských měst, především na Hané, dostává tzv. "turecká muzika" složená z dechových nástrojů - základ následně vznikajících dechovek, které se vbrzku prosadily i na venkově. K renesanci hanácké lidové muziky s původním nástrojovým obsazením dochází až koncem 20. století.


Lidové tance:
Nejstarším a typickým hanáckým tancem je podnes známá cófavá . V minulosti byl tento tanec označován i názvem "hanácká" - tedy tanec Hanáků. Tanečník drží tanečnici po své pravici ve vznosném držení. Tančí-li trojice, je tanečnice po každé jeho ruce. Základním pohybovým a choreografickým prvkem hanáckých-cófavých jsou opakované kroky vpřed a vzad. Tento tanec byl v době renesance nejen slavnostním tancem, ale přistupovala jím k oltáři i vznešená nevěsta se ženichem. Cófavá se mohla také jako jediný tanec tančit za doprovodu svatých (nábožných ) písní a legend i v době postní nebo adventní. Tento hanácký tanec pronikl mezi lid nejen v sousedních regionech, ale stal se předmětem zájmu i hudebních skladatelů u nás a dalších státech střední Evropy.

Kromě hanácké-cófavé , se tančilo na Hané dalších nejméně padesát, ale i šedesát až sedmdesát figurálních tanců vázaných pouze na jeden taneční nápěv nebo píseň, které odpovídá určitá konkrétní pevná pohybová skladba. Byly to tance nejrůznějšího druhu: jednak volnějšího tempa - vážných i lyricky laděných (Sivá holubičko, Červené šátečku), ale i tanců veselých, hravých a žertovných (pleskavá, obihavá), mnohdy i s určitým nádechem satiry (Steklé Janek), a také tanců živých, dynamických, temperamentních, což je u Hanáků, považovaných za lid klidné, až pohodlné povahy něčím překvapivým.



Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

UPŘESŇUJÍCÍ ODKAZY

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

Typ záznamu: Etnografický region
AKTUALIZACE: 24, 24.02.2005 v 14:35 hodin

Copyright 1994-2018 © Luděk Šorm