Návrat na hlavní stranu

Etnografický subregion Luhačovské Zálesí

Zeměpisné vymezení:
Jako Luhačovické Zálesí vymezujeme oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice, ležící na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí, ve které se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí.


Historicko-národopisné vymezení:
Vymezení Luhačovického Zálesí jako samostatného národopisného regionu provedl profesor Antonín Václavík, rodák z Pozlovic a zakladatel moravského národopisu. V roce 1918 založil Luhačovickou muzejní společnost a otevřel Muzeum Luhačovického (dříve Slováckého) Zálesí.

K Luhačovickému Zálesí přiřadil Antonín Václavík tyto obce:

Luhačovice, Kladná Žilín, Přečkovice, Rudice, Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota, Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno, Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky, Doubravy, Hřivínův Újezd, Březůvky, Zlámanec.

Tyto obce spojuje podobná etnická skladba obyvatelstva, přírodní podmínky, hospodářsko výrobní předpoklady, sociální podmínky a další faktory, ovlivňující všechny projevy lidové kultury.


Lidová architektura:
Způsob života obyvatel Luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání bylo podmíněno především přírodními podmínkami. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V devatenáctém století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na Luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel - ovocnářstvím.


Lidový oděv a kroj:
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Vyšívačské umění prošlo složitým vývojem od jednoduché stylizace funkčních spojovacích stehů k výtvarně i technicky náročným kompozicím. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.

Modrotiskové přední sukně - fěrtochy, byly v polovině devatenáctého století alternativou k barevným tiskům na bílém plátěném podkladě. V tomto období se skladba ženského tradičního oděvu ustálila na těsném rubáči s oplečím, na kterém se nosily rukávce starého typu, s úzkým stojatým límečkem a příramky zdobenými smetanovou výšivkou, na rukávech s barevně vyšitým volánem. Sukně (leknica z bílého plátna, modročerná nebo potištěná barvířská) byla hustě vrapena do pevného pásku, dlouhá do poloviny lýtek. Přes rukávce nosily ženy soukennou vestu "kordulu" s kulatým výstřihem. Součástí tradičního oděvu byly původně bleděmodré nebo později bílé pletené punčochy a soukenné červené boty "střívě" s dřevěnými podpatky, které později nahradily černé holínky. Na hlavě nosily ženy červené tištěné šátky s různými úvazy.

Tradiční podobu svátečního mužského lidového oděvu v polovině devatenáctého století představují bleděmodré soukenné šňůrované nohavice, plátěná košile příramkového střihu s rovnými rukávy, vyšívaná na stojatém límečku a náramenících výřezovou výšivkou smetanové nebo zlatavé barvy a soukenná vesta (bruclek) světlemodré nebo vínově červené barvy. Klobouk se v tomto období ustálil ve tvaru "brúsku" - s rovným kulatým dnem a úzkou rovnou krempou. Součástí svátečního mužského kroje byla župica - soukenný kabát bleděmodré barvy zvláštního střihu a kožené holínkové boty, opatřené podkovovitými podpatky z kujného železa a modrými ozdobnými střapci. Pracovní mužský oděv se skládal z širokých konopných plátěných kalhot a nezdobené lněné košile. Patřil k němu široký kožený pás s několika přezkami a vnitřní kapsou, zpevňující při těžké práci pas a bedra. Nošení krojů zaniklo ve většině obcí na Zálesí na přelomu 19.a 20.století.


Lidová píseň a muziky:
Stejně jako v oblasti hmotné kultury, má hudba a tanec na luhačovickém Zálesí přechodný charakter, prolínají se zde vlivy Slovácka, Valašska a Hané. Zatímco vliv Hané se projevil spíše okrajově u některých tanečních forem, Slovácko a Valašsko se prosadilo silněji.

Sběratel Joža Černík zapsal v letech 1922 až 1924 na luhačovickém Zálesí více než 600 lidových písní, které knižně vydal v roce 1957 . Ten také charakterizuje jednoznačně příbuznost písní na Zálesí s písněmi slováckými, především z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova.

Nejstarší zápisy záleských písní (Březloupy) se objevily již v guberniální sbírce (1819). Zápisy záleských písní nalezneme také v monumentální Sušilově sbírce Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými , a to především z obcí Luhačovice, Březolupy a Provodov. Sušilovu sbírku doplnil ve svých publikacích František Bartoš, rodák z Mladcové u Zlína (částečně ve spolupráci s L. Janáčkem). Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Po hudební stránce jsou záleské písně charakteristické lyrickým laděním a vysokým počtem triol, bohatou nápěvnou modulací a pestrou rytmizací.

Doprovodná hudba na Zálesí bývala dudácká, oblíbená bývala později zvláště cimbálová muzika. Ještě v polovině devatenáctého století zde byl rozšířen typ malého přenosného cimbálu.


Lidové tance:
Po taneční stránce zdokumentovala oblast především Zdenka Jelínková. K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance . Zástupcem točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká . Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Třetí figura má individuální ráz: dívka se točí na místě, chlapec ji obskakuje, podupává, tleská do dlaní. Točená je na Zálesí zakončena rychlými písňovými dovětky a prudším vířením na místě. Obměnou individuálního projevu u točených je podtáčení se spojenými pažemi. Odtud někdy pojmenování tance podtáčaná . Součástí tanečního repertoáru na Zálesí byla i mladší vrstva tanců, tance figurální . Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže. Příkladem jsou šotyšky, a velká škála řemeslnických tanců. Ještě v průběhu 50.let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.



Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

Typ záznamu: Etnografický subregion
AKTUALIZACE: 24, 24.02.2005 v 14:53 hodin

Copyright 1994-2017 © Luděk Šorm