Společná zahraniční a bezpečnostní politika [ Evropská unie ]
1. Charakteristika SZBP EU
Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP, Common Foreign and Security Policy - CFSP) byla založena Smlouvou o Evropské unii, podepsanou v Maastrichtu (Maastrichtskou smlouvou), která vstoupila v platnost 11. listopadu 1993. Maastrichtská smlouva zavedla rozčlenění Evropské unie na tři tzv. pilíře: první z pilířů je tvořen revidovanou Smlouvou o založení Evropského společenství, druhý pilíř tvoří společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Jednotlivé pilíře se liší různorodostí rozhodovacích mechanismů a odlišnými kompetencemi příslušných institucí.
Klíčová ustanovení Smlouvy o Evropské unii, týkající se SZBP, byla následně revidována Amsterodamskou smlouvou, jež byla podepsána 2. října 1997 a po zdlouhavé ratifikaci členskými státy vstoupila v platnost l. května roku 1999. Revize smlouvy umožnila mj. zefektivnit provádění SZBP. Důležitým prvkem, které revidovaná smlouva do procesu formování SZBP přinesla, bylo vytvoření funkce Vysokého představitele pro SZBP, do níž byl jmenován někdejší generální tajemník NATO Javier Solana Madariaga. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU tímto vstoupila do kvalitativně nové fáze svého vývoje, který v závěru 90. let získal do té doby nebývalou dynamiku.
Pro předchozí čtyři desetiletí evropské integrace zůstával výraz "společná zahraniční politika" takřka tabu. Členské státy EU byly ochotny spolupracovat v zásadních zahraničněpolitických otázkách a akceptovaly, aby jejich diplomatické služby vedly při výkonu zahraniční politiky konstruktivní dialog, nicméně až do Maastrichtské smlouvy nedosáhly základního konsensu v tom, aby se společná zahraniční politika stala součástí smluv. Přitom právě společná zahraniční politika, zavedená Maastrichtskou smlouvou, umožňuje Evropské unii vystupovat výrazněji na mezinárodní scéně a vyjadřovat jednotný postoj, a to k těm situacím a událostem, které mají potenciál ohrozit evropské státy či porušují principy a hodnoty, na nichž je EU vystavěna, a které jednotlivé členské státy sdílejí.
Maastrichtská smlouva o EU v mnoha ohledech předjímá tzv. společnou bezpečnostní politiku, zahrnující otázky, které se vztahují k evropské bezpečnosti, včetně postupného vymezování rámce společné obrané politiky (CESDP-Common European Security and Defence Policy). O budoucím vývoji CESDP se v závěru 90. let vedou diskuse jak na úrovni národních států-členů EU, tak v rámci klíčových institucí EU. Součásti úvah o příští podobě CESDP je v této době i debata o novém charakteru evropské bezpečnostní architektury pro třetí tisíciletí, kterou mezi sebou vedou EU a NATO. Politika Unie se v tomto směru stále nijak nedotýká zvláštního charakteru bezpečnostní a obranné politiky těch členských států, které spatřují realizaci své obrany především v NATO. Od počátku vnitrounijních diskusí o CESDP jde totiž o to, aby Společná evropská bezpečnostní a obranná politika zůstala i nadále slučitelná s politikou NATO.
Základním předpokladem pro vznik CESDP byl přechod Západoevropské unie (ZEU) pod přímou kontrolu EU, což na počátku 90. let umožnila již Maastrichtská smlouva. Unie do té doby využívala ZEU k vypracování a provádění těch rozhodnutí a akcí, které měly dopad na společnou obranu. Plnou integraci ZEU do EU následně vyřešila až Amsterodamská smlouva, která přišla s definováním příštích úkolů CESDP, jejichž podstatou je předpokládaná účast zemí EU (i nečlenů EU) na misích tzv. petersberského typu (humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně misí pro nastolování míru). V důsledku kosovské krize se Petersbergské úkoly staly základem procesu posilování evropské společné bezpečnostní a obranné politiky.