Princip přímých účinků práva ES na území člen. států EU [ Evropská unie ]
Normy práva ES jsou nadřazené právním normám národních státu. Mimo to mohou vyvolávat přímé účinky na území členských států - to znamená, že některé normy práva ES jsou základem práv a povinností vynutitelných před národními soudy a směřující jak na státní orgány, tak i na individuální právní subjekty. Znamená to, že řadový občan Evropské unie může žalovat jak státní orgán, tak nestátní právní subjekt (firmu, ostatní právnické a fyzické osoby) pro nedodržení práva ES.
Teorie mezinárodního práva není jednotná v názoru, zda všechny závazky mezinárodního práva jsou přímo vynutitelné. Některé závazky mezinárodního práva jsou považovány za vynutitelné pouze státy, nikoli individuálními subjekty. Některé závazky vůbec nejsou za základ práv a povinností jednotlivců pro svou vágnost považovány a vyžadují dalšího procesu implementace národními státy.
Pro právo ES je podstatnou otázkou, zda jeho normy obsahují přímo práva a povinnosti států i individuálních právních subjektů vynutitelná před národními soudy. Tak jako v případě nadřazenosti práva ES, tak i v případě přímé vynutitelnosti. Římská smlouva o tomto problému mlčí. Pouze nařízení je definováno jako právní norma obecně vynutitelná a vyvolávající přímé účinky. Byl to opět Evropský soudní dvůr, který na základě svých pravomocí rozhodl, že všechny normy práva ES - smlouvy, směrnice, rozhodnutí, ale také ustanovení mezinárodní smlouvy zavazující EU, jsou právně vynutitelné. Pro přehlednost je třeba věnovat se nyní všem pramenům práva ES zvlášť.
a) ustanovení - články smluv
Otázkou bylo, zda individuální právní subjekty mohou považovat ustanovení článků Římské i jiných smluv, které explicitně zavazují státy, za základ svých individuálních práv. Členské státy oponovaly principu přímých účinků v těchto případech, protože se domnívaly, že ustanovení článků Smlouvy zavazuje pouze je. Ovšem Soud rozhodl, že ustanovení Smlouvy, i když explicitně adresující pouze státy, vytvářejí úplně nový systém práv a povinností, který se vztahuje na všechny subjekty bez rozdílu. Totéž stanovisko potvrdil Soud i později, když rozhodl, že ta ustanovení Smlouvy, která zavazují stát vykonat určitou aktivitu do určitého termínu, jsou základem práv a povinností pro všechny subjekty po uplynutí daného termínu. V zásadě tedy Soud rozhodl, že všechny základní principy vztahující se ke svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, práva hospodářské soutěže, diskriminace na základě pohlaví a národnosti mohou býti použity v případě jednání před národním soudem pro porušení individuálních práv.
Svých práv obsažených v Římských a jiných smlouvách se občané EU mohou domáhat ve vztahu ke komunitárním i státním orgánům (vertikální účinnost) a ve vztahu k ostatním právnickým a fyzickým osobám (horizontální účinnost). Tak Římská smlouva rozšířila fond práv občanu EU jak ve vztahu ke státu, tak i v rámci privátního práva.
b) nařízení
Podle článku 189 je nařízení obecně závazné. Tudíž není nutné problémy aplikability nařízení více komentovat Nařízení jsou závazná pro všechny subjekty na všech stupních.
c) směrnice
Protože směrnice je podle Římské smlouvy závazná pouze co do výsledku ve vztahu ke členským zemím a ponechává členským zemím na úvaze její transformaci do národního právního řádu, tvrdilo se dlouho o směrnici, že nevyvolává přímé závazky, tzn. že není přímým základem práv a povinností jednotlivých právních subjektu. Toto ovšem Soud popřel, když rozhodl, že povinnosti adresované státu ve směrnici vyvolávají práva individuálních fyzických i právnických osob a navíc, že fakt, že pouze nařízení jako obecně závazný právní akt nevylučuje v žádném případě přímou aplikovatelnost pro ostatní prameny práva ES. Jedinou podmínkou proto, aby směrnice vyvolala přímé právní účinky, je dostatečná přesnost a jasnost práv, která neponechává žádný jiný prostor pro dodatečnou implementaci. Směrnice je přímo právně závazná až po vypršení časového limitu, který je dán státu k transformaci do národního právního systému. Směrnice je nepochybně vertikálně přímo vynutitelná (občan v. stát či komunitární orgán). V případě horizontální aplikace je otázka složitější. Pokud stát netransponoval směrnici do svého právního řádu, pak individuální fyzické či právnické osoby nemohou být napadány z nedostatku implementace příslušné směrnice.
Je pravda, že v prvních dvaceti letech činnosti Společenství převládal názor, že privátní nestátní společnosti nemohou být napadány za nesprávnou aplikaci směrnic. Ovšem pozdější jurisprudence z 80. let setřela rozdíl mezi státními a nestátními subjekty, když vyzvala všechny soudy v členských zemích interpretovat zákony členských zemí podle principů a dikce práva ES (princip podle Von Colson).
V historii Evropské unie byly také případy, kdy členské státy buď vědomě či nevědomě naplnily chybně dikci směrnice. Otázka zněla, kdy v tomto případě příslušná špatně implementovaná směrnice vyvolává přímá práva a zda nevzniká odpovědnost státu vůči ostatním subjektům za nesprávnou aplikaci práva ES v odůvodněných případech. Soud se vyjádřil, že v případě špatné nebo pozdní aplikace směrnice, práva a povinnosti obsažená v této směrnici jsou vynutitelná okamžitě po uplynutí termínu implementace uloženého národnímu státu. Tato práva a povinnosti jsou vynutitelná i v případě chybné implementace. Rozhodnutí Soudu jasně nutí národní státy implementovat směrnice rychle a správně. Na druhé straně je vystavuje tlaku, protože státní orgány musí sledovat, jakým způsobem stát směrnice implementuje, aby nebyly napadány individuálními právnickými či fyzickými osobami pro špatnou implementaci směrnice. Z tohoto hlediska příslušné rozhodnutí Soudu vyvolá v budoucnu nesmírný tlak na českou státní správu, neboť ta bude muset legislativní činnost na transformaci směrnic velmi bedlivě sledovat, aby nebyla zavalena soudními spory s nestátními právními subjekty domáhajícími se svých práv vyplývajících z práva ES.
V 90. letech šel Soud ještě dál, když přiznal individuálním fyzickým či právnickým osobám činit členský stát odpovědným (s výhledem na finanční kompenzaci) za nesprávné uplatnění směrnic. Tímto Soud upozornil členské státy na vážnost situace při uplatňování směrnic a vůbec práva ES, neboť v odůvodněných případech, kdy směrnice jasně přenáší práva na individuální subjekty a kdy vznikne škoda z důvodu nesprávné implementace směrnice, by stát musel vynaložit obrovské finanční prostředky v rámci kompenzace škod. Tímto rozhodnutím také Soud ukončil dlouholetou akademickou diskusi o povaze přímé aplikability směrnic. Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že pokud směrnice konferuje práva na individuální subjekty jasně a přesně, pak je přímo aplikovatelná.
Pokud se týká ostatních pramenů práva, rozhodnutí jsou závazná a aplikovatelná pouze ve vztahu k adresovaným subjektům. U mezinárodních smluv je důležité, zda se staly součástí právního řádu dané členské země.
Je tedy jasné, že prameny práva ES jsou základem práv a povinností všech právních subjektů v rámci členských zemí EU. Toto je velmi důležitý signál pro naši státní správu, justici, právnickou veřejnost i občany, neboť vstup naší země do EU bude znamenat i rozšíření práv jednotlivců a obohacení našeho právního řádu.
Právo ES je velmi důležitým právním systémem nejen pro svá hmotná ustanovení, pro jejichž kvantitu jsme se jim nemohli zde věnovat, ale také pro svůj poměrně odlišný charakter od běžných právních systémů. Česká právověda si musí všímat nejen hmotných a procesních ustanovení, ale také zásadních teoretických principů nadřazenosti práva ES a jeho praktické aplikovatelnosti v zemích EU na úkor norem platného národního práva. Pro vývoj českého práva bude vstup do EU znamenat jeden z velkých teoretických a historických mezníku. Právo české bude v budoucnu koexistovat a absorbovat právní systém Evropské unie. Vzhledem k tomu, že se termín vstupu kvapně blíží, je třeba začít seznamovat naši odbornou veřejnost, ale i jednotlivé občany, s novou situací, kterou aplikace práva ES přinese, již dnes.